Pillow Talks, Galerie Vyšehrad

Veronika Gabrielová patří mezi ty šťastné mladé autorky, kterým se daří nalézat přímou souvislost mezi tématy, jimž se věnuje, a výrazovými prostředky, kterými je vizuálně podchycuje. Právě tato živá, bezprostřední vazba propojující vizi a záměr se způsoby jejich "materializace" je charakteristická pro dílo zprostředkovávající konkrétní generační spole- čenské fenomény spojené s projevy vědomí a nevědomí navázanými na způsoby komunikace a jejich nástroje. Autorka jako by se ptala: Jak dnes adekvátně zaznamenat, zformulovat a předat emoce tak, aby to nebylo trapné? A není vlast- ně trapné mít dnes vůbec nějaké emoce? Není nutné je šifrovat a skrývat? A proč vlastně? Gabrielová intuitivně hledá způsob, jak se vyrovnat s touto frustrující zkušeností (sociální mimikry) přítomnou v post-mediální a post-internetové společnosti, jež do svého kolektivního vědomí integruje virtualitu jako svého druhu umělý somnambulní stav apatie a nerozhodnosti. Základním vizuálním interpretem a tlumočníkem zůstává pro autorku médium kresby, ovšem v roz- manitých proměnách a překvapujících inovacích.

Oblast komunikace vnímá umělkyně jako jeden z výrazných projevů současnosti. Nahlíží ji podobně jako někteří spiso- vatelé, totiž jako jeden z pramenů skryté proměny sdíleného jazyka. Nastavení komunikace a její obrysy tak prozrazují leccos o stavu aktuální společnosti. Vedle opakujících se antropologických modelů (konstanty) se tu objevují také nové "jazykové" formy, které propojují jedince - jako cestovatele - napříč odlišnými kulturami a globálním světem. Odvráce- nou stranou sociálních sítí, v nichž"spojení" zpravidla probíhá, je frustrace z virtuálního kontaktu, který nikdy dostateč- ně nemůže nahradit skutečnou přítomnost toho, s kým "se nyní bavím". Přičemž velkou roli v tomto protetickém a do jisté míry odcizeném stavu všesměrného sdílení hraje esperanto současnosti - angličtina. I proto byl pro vyšehradskou výstavu zvolen anglický název Pillow talks.

Pro akceleraci novodobého "dorozumívání se" je typická redukce významů, krátkost a pádnost sdělení, zkratkovitost, používáním náhražkových znaků (emoce = emotikon). Tento "new speak" se potom propisuje jak do "stručného" uva- žování o závažných věcech, tak do utváření předčasně selektivní paměti. Zvláště, pokud je tato "paměť" navázána na emotivně vypjaté situace souvisící například s prožíváním mezilidských vztahů na různých úrovních, jejich zvratů a proměn. Vyšehradská výstava Veroniky Gabrielové se zaměřuje na "zachycení" pocitů, které přes svou ostrost a razan- ci, mizí v propasti času. Není náhodou, že se autorka v tomto směru odvolává na dílo britské umělkyně Tracey Emin, která se v rámci generace "british young artist" prosadila důrazem na "rychlý životní styl", na živelnou bezohlednost sebe-nasazení a veřejného sebe-vyčerpávání v rámci tzv. uměleckého provozu. Tímto sociálním experimentem založe- ným často na formách performance odkrývala negativní rysy systému hyperkonzumní společnosti s jejím důrazem na výchovu k egoismu, výkonu a úspěchu, jimž se podřizuje vše ostatní, včetně mezilidských vztahů, které se čím dál tím více v takovýchto podmínkách zakládají na ryzím pragmatismu. Právě po jednorázových šokujících akcích v galerijních a veřejných prostorech často zbývaly po umělkyni pouze nepřímé doklady, náznaky a odkazy tvořící strukturálně pro- měnné instalace. A v nich hlavní roli hrála vždy kresba deníkové povahy, ať již ve formě tradiční - na papíře, nebo jako výšivka značkující různé užitné předměty, textilie apod.

Výstava Veroniky Gabrielové zahrnuje různé kresebné projevy: velkoplošnou kresbu na plátně, drobnější formáty, vý- šivky na polštářích a barevné neony rukou. Výrazným motivem je tu lidská ruka situačně propojující fyzický dotyk, non- verbální gesto dorozumění a vlastní"pracovní nástroj" umělce. Ruka je spojená s kresbou a kreslením. Kresba má blízko k psaní, k textu, k textování. K asociacím, které propojují sféru vnímání a sféru podvědomí a snu (odtud i víceznač- ný název výstavy). Má blízko k automatismu, který rozevírá skryté světy mimovolné paměti, jež je procesem kreslení a psaní znovu-zpřítomňována. Spánek, jehož nedostatkem autorka dlouhodobě trpí, kompenzuje konstruováním umě- le navozených snů. Do nich obsesivně projektuje své smíšené pocity plynoucí z únavy a vyčerpání. Podobně nachází projekční rámec pro své "umělé sny" v prostředí prodejen Ikea, které si personalizuje a tím přivlastňuje. Zároveň upo- zorňuje na skutečnost, že jsou to právě všeobecné lidské "sny", s kterými cíleně pracuje obchodní marketing velkých prodejních řetězců. Také forma neonů nesoucích znak lidských rukou odkazuje k virtuální povaze reklamní komunika- ce, která se vkrádá do konkrétních lidských potřeb a odcizuje člověka v jeho přirozenosti a komplexnosti. Na polštářích se objevují úryvky z různých textů (sms-ky, písňové texty, slogany ad.), které se nějak váží ke snu, snění a spánku. Celek výstavní instalace vykazuje současné způsoby rituálního zacházení s tématem, jenž nás v rámci dnešního životního stylu prostupuje. Zakládá se na paradoxním rozporu mezi potřebou spánku jako přirozené relaxace a obavy s usnutí, které přináší zlé sny a noční můry. Jako by naše celkové komunikační přesycení již nebylo možné odbourat a zpracovat pouhou přirozeností snů.

Kurátor výstavy: Petr Vaňous